Abnormálně tichý den (chytil František Kuča) Neslyším kosy, ani trávu růst Jakoby celý svět držel půst I vítr se snaží, ať nikoho neruší Je abnormálně tichý den – a moc mu to sluší
Je abnormálně tichý den
Je abnormálně tichý den – jenom transformátory si tiše vrčí Je abnormálně tichý den – i pán s novinami na rohu mlčí Je abnormálně tichý den – to ticho v uších mi divoce dovádí Je abnormálně tichý den – a vůbec nikomu to nevadí
Je abnormálně tichý den
Autobusem (vyblouznil Viktor Dořičák a napsal František Kuča) Pomalu městem sám rezavým autobusem kolébán rytmem kroků karavan sním okna už pamatují tisíce doteků orosených
Pomalu městem – jako kormidelník s kravatou léty vyleštěnou šofér se usmívá na všechny kolem nedá na posměšky limuzín a jede dál
Pomalu městem – pohupován kolem posledních domů k polím kde kopec nevysoký stojí
Drak (prožil Viktor Dořičák)
Nad hladinou kopce vynořil se obrys Tichá krása šustí Na povrchu ploch – rovin pustých
A uvnitř ve mně z prachu se zvedá Ze stop zapadlých – co s tebou mě pojí Teď provazem cuká
A já čekám, že zas, vítr ze mě s nebem se spojí a čas na chvíli otočí….
Dva (zdálo se Františku Kučovi) Den rozstříhaný na bělomodré stužky Vítr večerem unáší K spánku svou hlavu složí Sen si dá zdát
Ve stínu stromů – v hlubokém lese Pod klenbou z modravých listů Tiše se štěstím třese Ovíněn vůněmi mízy Sen ožívá
Sám – s nadějí Čeká, že dřív, než se setmí Potká dívku s náručí vřelou Ta pozve ho dál do otevřených dveří… Ref.: Tak se zdává, že ze dvou – ze dvou samých sebou Pár se stává Ráno vstávat ve dvou – ve dvou spát Tak se zdává, že ze dvou – ze dvou samých sebou Pár se stává Po nocích spávat ve dvou – ve dvou se ránu vzdát
Z písku hrady staví – suché a sypké Vítr je do kraje rozfouká Jedno je však jisté – i sen se jednou znaví Pohlédne do očí ránu sám
Ref.: Tak ze zdává, že ze dvou…
Jistebník (vdechl František Kuča) Opírám se o vítr a z rybníku je rozbouřené moře Okusuje hráz - jako osolený krajíc Racek na mě volá, že všechno půjde snáz, že štěstí nezná hranic A já mu věřím
Ta vichřice se snaží oholit mi tvář A vytrhat všechny šedivící vlasy Nakonec utopí je ve vodách – jako peří
Labyrint (vyfrístajloval Václav Tichý)
V Babylonu jmen spousta dnů dlouho jsem V bludišti bloků – nespočet kroků Cesta je naděj nová Ať zapadá nebo svítá – stejný scénář sítnici vítá V labyrintě světa – ráj srdce hledám každý den
Spousta dnů – jako starý strom budu mít i já kůru Žiju tu dlouho – čím dál horší je zrak To panoráma vidět zase jednou Jinak otázek arzenál Víc, než mám odpovědí…
Okouzlen moudrostí Jako slunce dotyk nečekám na Godota Hledám hodnoty na miskách vah mého fóra Důkazy vin – před sebou nemám se kde schovat Očista je nutná – zkouším to znova Dřív, než se uzavře kruh
Moje touha – sobě samému dluh Ve světě líbivých fasád Nečekám na vítr – sám zkouším být pasát Opřít se do plachet děravých zásad Vyplout na moře Přistoupit k hoře pokleknout…
Na chůdách (vyblouznil Viktor Dořičák)
Na březích země - na pláních kousek nad tebou se sklání s úsměvem těch, co vědí …
Nad hlavou v tichém letu dokončí tvou větu
Jsou osou tvou - stopou za stopou jako stébly nohou bosou – jdou světem tě vedou
Na březích země - na pláních kousek nad tebou se sklání s úsměvem těch, co už vědí …
Na moři (uvízlo ve Františku Kučovi) Vítr plachty vzdouvá Krájí vodu kýl Cesta dlouhá – do široka rozevřená Možná tři léta, možná osm, nebo dýl Píseň prastará – ať ta léta nejsou promarněná – zní
Kolik nástrah pod hladinou oceán skrývá? Kolik očí, chapadel, hladových tlam? Za každou vlnou další vlna číhá Každá ta vlna je jen dalším z rán
Jak chutná voda, sladká hlína, ženy klín… Jak zvoní podkovy o žulový kámen Jak to v uších zazní, když zazpívá mlýn Jak voní v září kvítí natrhané… …na moři se zapomíná….
O polích (viděl František Kuča) Tam a zpátky po polích Jako tahy štětců - brázdy Jako vrásky u očí - usměvavých
V polích zrna vyklíčí V pozlacené klasů řady Kolem kopců úbočí - nevysokých
Rány duše zahojí Obraz krajů nad poklady Pole kolem očí mých – popelavých – rozorává
Odlet (vysnil František Kuča) Sním, že odejdu k horám a za lesem smrkovým Postavím létací koráb a nad hory vyletím Kolem měsíce zahnu – pod kotel přiložím Na slunce si sáhnu A potom zahořím Na chvíli zasvítím lidem
A všechno, co po mě zbyde…. jenom lísteček sousedce na dveřích …že už se nevrátím
Vesmírnou tmou – do nesmírných dálek Bezpočtem světelných staletí Dvě neznámé oči na cizí zemi k našemu slunci přilepím
Ostrovy (poskládal František Kuča) Ve městě domy stojí – v domovech lidé žijí Jedním z těch lidí jsem i já Oči zavřené, které však vidí O věcech v dálkách se mi zdá
Za městem hora hoří – za horou moře bouří Na moře chladný vrhá stín vlnolam Za mořem země leží – zelená a rovná Po ní jde člověk – já ho znám
Svou píseň zpívá – o zemi za mořem
A můj dům Slunce okny polyká A já – už vzhůru –teď sám
Píseň zpívám – o zemi za mořem
Podzim (namaloval František Kuča) Plání orosené trávy Velký had se plazí – nepospíchá Splavy šumí – lámou se o kamení Ospalá řeka – dýchá
A z lesů stoupá dým z milířů Chladná voda smývá saze z rukou uhlířů
Barvy stromů hrají, jak na paletách malířů v bílé pěně splavů – spadané listí tančí
Plání orosené trávy Velký had se plazí – nepospíchá Na ramenou vítr podzim nese Země se halí do nočního ticha
Prsty (zachytil František Kuča) V kabátě bez ramen Nizoučko nad ránem Stojím při soutoku asfaltových řek Přecházím hladinu – slyším, jak hučí Domovů krajinu bere do náručí
V kabátě bez ramen Tak nízko nad ránem Často se stane, že se mi zdá… Že někde v povzdálí – v domovů krajině V té tmavé hladině, někdo se brouzdá
Nizoučko nad ránem Dvě prázdné dlaně Jako dva proudy k sobě se blíží Nizoučko nad ránem – v domovů krajině U něčí snídaně prsty své zkříží…
Rorýs (na Sirotčím hradě vletělo do Viktora Dořičáka)
Jítslyšet tlukot křídel rorýsůdoteky kamenných zdía potom se odpoutatvítr volápojď, pojď - odrazit
V záchvěvech poryvůstromů zákrytechzáhybech topolůluk na stráních
pojď, pojď - odrazit
Jítslyšet tlukot křídel rorýsůnad krajinou zakleslý sníta v tichu tělo poslouchatjak volá
pojď, pojď - odrazit
V záchvěvech poryvůstromů zákrytechzáhybech topolůluk na stráních
Odrazit - a jít
Tišina (mlčel a napsal František Kuča) Když tišina křičí a bouře šeptá Trochu se lekáme Tikot tepu roztlouká – na srdci kámen. Chceme něco říct, však naše ústa… Nehlesnou… Nemusí
Tisíce dní – jediná věta Pod hrudí létá Dál se spolu protloukáme – nocí i ránem Tisíce schodů za sebou Přesto nám nohy… Neklesnou… Nemusí
Za vysokou horou (vletělo do Františka Kuči) Za vysokou horou motýl křídly mávnul Já přecházel po laně přes řeku širokou Do neznámé vody volný pád mě stáhnul Ta voda mě skryla, jako pod dekou
Její něžné dlaně, hladily mé tělo A já jí nechal – ať mi srdce zaplaví Najednou mi v srdci, jako v hrnci vřelo Já věděl, že ta voda, se až v moři zastaví
Vodou padám – vodu polykám Vodou padám – sítí omotaný Vodou padám – vodu polykám Vodou padám – zamilovaný